Charakter území Královéhradeckého kraje |
  
|
Charakter území Královéhradeckého kraje |
|
Rozdělení charakteru území Kárlovéhradeckého kraje
Charakter území Královéhradeckého kraje je velmi rozdílný, na území se nachází naše nejvyšší hory republiky Krkonoše s nejvyšší horou Sněžkou a také nížinatá území podél toku Labe – Labská nížina, i když se nejedná o extrémně nejnižší místo naší republiky. Pro členění za účelem protipovodňové ochrany je zhruba možné rozdělit území kraje do třech skupin, které se liší svojí nadmořskou výškou, respektive konfiguraci terénu neboli způsobem odtoku. Zjednodušeně řečeno tyto tři skupiny je možné dělit téměř dle zeměpisných názvů, ale z pohledu odtoku vod tyto hranice nelze zcela převzít.
První skupina
Tuto skupinu tvoří převážně rovinatá plochá území Labské nížiny, především část Orlické tabule, z větší části pak Východolabská tabule. V tomto území se nachází převážná většina takzvaných dolních toků všech vodotečí. Charakter odtoku je tedy specifický v tom, že větší recipienty do této oblasti přivádí shora poměrně značné množství vody, které v důsledku výrazně menšího podélného spádu všech vodotečí způsobuje rozlivy, jež v těchto lokalitách jsou historicky běžným jevem. Nenachází se tu respektive nelze hovořit o vyvinutých údolnicích, u dominantních toků kraje pak koridory jejich tras nazýváme údolními nivami, kde jednotlivé toky meandrují a s vodností toku rostě i jejich šířka.
Na území této skupiny je pak většina ploch zemědělsky intenzivně obhospodařována, pěstují se zde i teplomilnější rostliny, obiloviny a podobně, ze širokořádkových plodin pak jde převážně o kukuřici či řepu.
Z pohledu protipovodňové ochrany na těchto plochách první skupiny je možné volit především taková opatření, která z větší části omezují rozliv, tedy přesně vymezují či omezují inundační území jednotlivých toků tak, aby rozlivy nepokračovaly do chráněného území zástavby. Dalšími opatřeními pak jsou i ohrázování toků a jim podobná řešení často doprovázená i změnou vzdouvacích objektů případně různých přemostění jejich zkapacitněním. V plochých územích této skupiny spíše na bočních přítocích dominantních toků Labské nížiny je pak výhodné provést suché retenční nádrže. V těchto územích mají svoji platnost i retenční prostory víceúčelových nádrží a rovněž tak retenční prostory, byť i neovladatelné, historických i současných rybníků. Na územích velkého rozlivu při poměrně malé hloubce inundace se s výhodou uplatní i lokální ochrana objektů různého druhu, neboť povodňové komise jednotlivých obcí na tomto území mají díky včasnému varování či prognóze odtoku z povodí poměrně dostatek času na informování všech ohrožených objektů, tím pádem i na provedení opatření k ochraně před povodněmi. Mobilní hrazení, navrhovaná v rámci protipovodňových opatření, je všeobecně vhodné v dlouhých liniích používat minimálně, i když v těchto územích s poměrnou dobrou délkou prognózy kulminace povodně je relativně dost času v závislosti na rozhodnutí povodňové komise tyto instalovat. V rámci zjednodušení protipovodňové ochrany je v každém případě účelné dlouhé úseky mobilních hrazení vylučovat a ponechávat pouze místa lokální, kde dochází ke křížení komunikací a podobně.
Druhá skupina
Tuto skupinu tvoří především veškeré pahorkatiny, vrchoviny a podhorské oblasti Královéhradeckého kraje, i když nutno opět upozornit, že z pohledu sledování odtokových poměrů z území se zeměpisné hranice reliéfu terénu neztotožňují s hranicemi skupin. Do této druhé skupiny patří Krkonošské podhůří, západní část Jičínské pahorkatiny, jihovýchodní okraj Kozákovského hřbetu, část Podorlické pahorkatiny, v okolí Kostelce nad Orlicí část Orlické tabule a na severovýchodním okraji části Královéhradeckého kraje pak Broumovská vrchovina. Všechny tyto oblasti mají společné rozvrásnění terénu jehož konfigurace nabývá poměrné rozkolísanosti mezi výškami horních kót a vlastními údolími. V těchto plochách jsou historicky vyvinuta údolí jednotlivých vodotečí s jasně předurčeným odtokem. Erozní činnost jednotlivých toků z pohledu změn tras samotných vodotečí tu již historicky není tak výrazná, k meandrování určitých úseků toku vlivem nestability jejich podloží sice dochází, ale rozvlněnost trasy je již menší, neboť úzká údolí nedovolí vytvoření širší nivy. Koridor toků je tedy vcelku úzký a z pohledu širších vztahů je pak meandrovitost spíše lokální. Samotný charakter průběhu povodně je pozvolnější než v další skupině, ale vlastní kulminace v nejvyšší úrovni trvá opět krátkou dobu, přičemž sestupná větev hydrogramu je více pozvolnější než vzestupná. Území je vcelku zemědělsky využíváno, v těchto oblastech se však objevují již více kromě zalesnění i trvalé travní porosty jako louky a pastviny, z plodin tu lze najít obiloviny a širokořádkové plodiny z nichž můžeme jmenovat kukuřici či brambory, případně řepu.
Protipovodňová ochrana v této skupině území zahrnuje celý průřez všemi protipovodňovými opatřeními, jako je úprava koryta a zkapacitnění, neboť podélný sklon většiny toků v této oblasti je střední, tedy zvětšení průtočného profilu sníží i zásadním způsobem hladinu v území při průchodu N-letých vod. V zastavěných oblastech je možné zamezit rozlivům ohrázkováním, které se většinou vymezuje již na bezprostředně chráněnou zástavbu povětšinou přímo na břehovou hranu, neboť v těchto morfologicky členitých územích již nedochází k tak široké inundaci jako v níže ležících plochých terénech. Spolu se zkapacitněním toku či jeho ohrázkováním se dále provádí rovněž zkapacitnění objektů na toku jako jsou například historické jezy, které vznikaly v minulosti většinou více než před sto lety především jako pevné nebo v těchto podhorských oblastech hrazené převážně stavidly se všemi negativními dopady. Převážná většina jezů v těchto územích měla za cíl energetické využití toku. Dalšími protipovodňovými opatřeními aplikovanými na tomto území bývají obdobné stavby jako ohrázkování a to lokální ochrana objektů nebo skupiny objektů. Na hlavním toku v údolí pak i zpravidla v důsledku historické zastavěnosti údolnice a poměrně vyšším podélném spádu toků není možné na hlavních trasách řek realizovat retenční prostory, tyto je vhodné a účelné provádět na bočních přítocích, i když ekonomika soustavy retenčních prostorů se poněkud zhoršuje.
V územích této skupiny se nedoporučuje protipovodňovou ochranu provádět mobilními prvky v delších liniích, jež vyžadují delší dobu instalace, neboť časový interval pro rozhodnutí povodňové komise o provedení instalace mobilního hrazení je příliš krátký a samotná instalace poměrně dlouhá. Mobilní hrazení se proto doporučuje omezit na minimum, to je na krátké úseky ponechávané pro snadnější pohyb či provoz v době mimo povodně.
Třetí skupina
Tuto skupinu vytváří především pohoří Královéhradeckého kraje jako jsou Krkonoše a Orlické Hory, kdy v důsledku nesjednocování hranic zeměpisných s rozsahem vymezených skupin pak sem náleží ještě část Krkonošského podhůří a Orlické pahorkatiny. Těmto územím jsou společné značné výšky jednotlivých vrcholů pohoří v poměru k České republice, strmé sklonité svahy, jednotlivá údolí jsou poměrně úzká s vysokým podélným sklonem. Na takto morfologicky utvořeném terénu většina srážkových vod bez větších možností vsaku odtéká s povrchu recipienty do nižších povodí. Větší meandrovitost toků je zde historicky vyloučena, převážně se zde jedná o lokální charakter vyvolaný značnou erozní činností všech konkávních břehů nezpevněných koryt. Široké rozlivy zde nepřichází v úvahu. Charakter povodní je specifický svým rychlým průběhem, strmým nástupem kulminačního průtoku a poměrně strmým sestupem, i když poněkud pozvolnějším něž samotný vzestup. Většina území či ploch je zemědělsky nevyužívána, většina svahů, kromě lesních porostů, je trvale zatravněna a využívána buď jako louky či pastviny. Plochy území jinak zemědělsky užívané, tedy bez trvalého travního porostu, se zde vyskytují minimálně.
Povodňová ochrana v tomto poněkud členitém terénu v důsledku strmých svahů a velkého sklonu údolnice ve většině případů vylučuje výstavbu suchých retenčních nádrží, za účelem snížení povodňových průtoků by pak tyto byly realizovány s vyššími hrázemi, kdy hradící těleso by pak bylo přehradního typu. Retenčních prostorů je tedy minimálně, takže protipovodňová ochrana území se opírá o úpravy či zkapacitnění toků, přestavby starých vzdouvacích objektů, či změny nekapacitních přemostění. V tomto území pak rovněž přichází s výhodou jako ochrana ohrázkování povětšinou samotného toku, kde zavázání jednotlivých hrází bývá zpravidla krátké v důsledku úzkého a strmého údolí. Rovněž zde přichází v úvahu lokální ochrana objektů. Na území této skupiny je prakticky vyloučená protipovodňová ochrana mobilními prvky v dlouhých úsecích, jelikož pro rozhodnutí o jejich instalaci má příslušná povodňová komise malý časový prostor. Mobilním hrazením se nedá ve všech úsecích ochrany území vyhnout, avšak v důsledku rychlého nástupu povodně se doporučuje přísně minimalizovat a ponechávat pouze takové úseky, kde by křížení s povodňovým opatřením činilo během normálního chodu obce značné komplikace, křížení se silnicí I. třídy a podobně.
Soubor: Charakter_uzemi.htm
stránka aktualizována: 26.9.2013, publikována: 14.3.2014